Myšlenka Silvestra na Sněžce vznikla, tak jak tyhle myšlenky vznikají, v hospodě u piva. Honza, kamarád a můj bývalý spolubydlící, nadhodil tento nápad jako jasnou věc a bylo to. Šíleností tohoto typu není nikdy dost. Zatím jsme byli dva a hledali se další zájemci. Samozřejmě jsme našli. Naše skvadra se skládala ze mě, Verči, Honzy, Páji a Anety. Pořádí souhlasí s první obrázkem fe fotogalerii.
Plánování nebylo nijak náročné. Vzít si hromadu věcí, čelovku, spacák a karimatky a vyrazit nahoru. Sraz byl navečer kolem 6 u Honzy v Hradci Králové. Nakonec jsme jeli auty a vyrazili směr Pec pod Sněžkou. Zaparkovali na placeném parkovišti a začlo oblékání do zimy. Za dvacet minut sme byli připraveni.
Při výšlapu nám dělali společnost termosky čaje s rumem, slivovice s džusem a další laskominy na zahřátí. Výstup začal z lehka. Vybrali jsme nejkratší a nejprudší trasu Obřím dolem. Sněhu bylo dost, ale naštěstí na začátku nebyla hrozná zima. Zahřívací pauzy plnily svůj účel a šlo se krásně. Když začlo ubývat chatek a budov, přestali být i cesty tolik vyšlapané. Jistotu jsme měli hlavně v tom, že tam nebudeme sami. Už od Pece jsme potkávali nadšence. Dokonce i jeden lampionový průvod. :)
Začali jsme se přibližovat k Polské boudě. Prudší výstup, více sněhu, zvedal se vítr. V této části jsme litovali sundaných mikin za Pecí. Potkali jsme skupinu složenou z čechů a cizinců. Ti to obrátili u Polské boudy a šli zpět. Prozradili nám stav počasí. Nebyl příznivý. Bylo už kolem 23:00 a my nebyli ani na Polské boudě. Pomalu jsme se loučili s myšlenkou být na půlnoc na vrcholu. To poslední bylo vzdát se výstupu. "Nahoru vylezem." to byla naše slova. U Polské boudy jsme byli něco před půl dvanáctou. už jsme věděli, že v tom počasí nemáme šanci stihnout být nahoře. V závětří u "Boudy" jsme oblékli svršky, posilnili se a po hlasování vyrazili k vrcholu. Kvůli silnému větru se cesta ztrácela. V mé kapse zanedlohou zazvonil budík označující čas 23:50. Za 5 minut znovu a to už jsme zastavili. Měli jsme štěstí na místo, nefoukalo nan nás.
Přicházel čas přípitku. Z batohu jsme vyndali "Šáňo" a čekali na konec roku. Pomocí mobilů jsme odpočetli konec roku, otevřeli sekt a přáli si u přípitku vše krásného do nového roku. To, co jsme viděli, bylo však krásnější, kousek před námi se rozjasnilo a my viděli na polskou stranu, kde nejbližší obce bouchali ohňostroje. Každá vyhozená rachejtle vypadala z hora jako rozsvícená žarovička. Pohled na tu blikající placku před námi byl opravdu překrásný zážitek. Kdybychom to stihli nahoru, tohle bychom neviděli. Bohužel fotky tohoto pohledu se nepovedli. Tu nejlepší, sice rozmazanou, příkládam. :)
Ohňostroje ustaly a my pokračovali k vrcholu. Cesta byla těžko poznatelná, stopy turistů před námi se začli ztrácet a my sešli. Dostali jsme se do úseku, kdy jediná jistota byla, že nahoře je vrchol. Vitr foukal mnohem víc než předtim a tím byla zima mnohem horší. Nic není tak hrozné, jak se může zdát a vrcholu jsme dosáhli kolem 00:45. Udělali fotku u Restaurace, do které nás polsky mluvící osoby nechtěli pustit. Budovu jsme obešli a usadili se v Poštovně. Stačilo chvilinku počkat, než se uvolní místo a dopřáli jsme si zasloužený odpočinek.Několik z nás si koupilo teplé občerstvení, zato ostatní bez váhání otevřeli další láhev sektu a termosku s ještě teplým čajorumem. Lidi začli postupně odcházet a majitel se tím více vztekal, kolik zbylo v místnosti lahví, které u něj nebyly zakoupeny. Naše sezení jsme zkrátili a vyrazili dolů. Spaní nahoře kvuli počasí nemělo cenu, proto nás cesta vedla dolů k auto a dále domů.
Vzali jsme to přes Růžohorky (teplý čaj s místní slavící opilou partou) a pokračovali dolů. Nejvíce energie při sestupu měla Verča. Její dobrá nálada, touha se klouzat a užít si tu cestu z kopce byla parádní. :) Sešli jsme dolů rozdělili se do aut, protože Honza směřoval do Herlíkovic a my zpět přes Hradec. Tím tento výlet skončil. Fotky jsou ode mě a od Honzy.
